Tři příběhy z Kladna- O Globu(su), O Lid(l)ech a O regulačním plánu z Vojtěšské huti

Naše kladenská pohádka zatím happyend nemá. Jaká jsou nejnovější dějství v rozvoji našeho města? A jak asi dopadnou?  

O domě velikém jako zeměkoule

Byla nebyla jedna velikánská rodinná firma. Všude, kam přišla, nabízela, že postaví veliký dům a v něm opravdu moc dobré řeznictví. Celosvětově zaměstnávala  ta firma přes 30 000 lidí. Vycházela přesně vstříc trendům moderního nakupování a požadavkům svých zákazníků, kteří tak všechno potřebné mohli nakoupit v jednom hypermarketu, pohodlně uložit do svých aut a nemuseli jezdit nakupovat často. Aby se pod jednu střechu všechno vešlo, měl ten veliký dům měřit asi dvě a půl fotbalového hřiště. K tomu ještě dvě fotbalová hřiště pro parkování a hned vedle další dvě fotbalová hřiště, kde dokonce jako ve správné pohádce poteče křišťálový potok. Pod potokem krásný les, pod lesem přenádherné jezero. Vedle silnice plná automobilů a náklaďáků a hluku a zplodin. Vlastně ne, ta v té pohádce nebyla, protože už hned vedle byla jiná silnice a všechna auta jezdila po ní a když náhodou jela do velikého domu, tak úplně potichu po novém sametovém tichém koberci z asfaltu.  To vše hned za panelovými hradbami města Kročehlavy, součásti Kladna.

Kročehlavští se kdovíproč takovému velikému domu mocně bránili, protože byli zvyklí se z hradeb dívat do zeleného nebo možná růžového pole. Ještě úplně nedávno se zdálo, že by snad v budoucnu na poli mohlo být opravdické hřiště. Mocní toho města se však rozhodli, že osud pole změní a podepsali malou mapu s obrázkem velikého domu. Potom se začali lidé bouřit a podepisovali na mnoha místech města mnoho petic. Také chodili na veřejná slyšení k mocným a snažili se to změnit. A pak se stala taková revoluce, co do každého města přichází skoro každé čtyři roky a mocní už nebyli tak mocní.

Veliký dům měl po té revoluci už stát. Ale zatím nestojí a když to všechno dobře dopadne, nebude stát až dodnes. Ale vyhráno ještě není. Rodinná firma vytrvale nabízí stavbu velikého domu a neustále chodí za váženými úřady a znovu a znovu jim ukazuje krásné obrázky s křišťálovým potokem, co bude po stavbě domu ještě čistčí než dnes. Lidé naštěstí pořád zůstávají bdělí  a z panelových hradeb sledují, co se chystá. Proč se lidé tolik brání? Protože právě proto, že do velikého domu se bude jezdit autem, může přece stát kdekoli a ne těsně pod okny mnoha lidí, co tam bydlí. A když už by měl být někde u Kladna, mohl stát třeba v bývalé průmyslové zoně. Tam přece hluk a zplodiny z aut nikoho rušit nebudou. Potok i jezero by tak zůstaly čisté a silnice jen tak rušná, jako už jí znáte dnes, milí čtenáři.

O Lid(l)ech

Na staré cihelně v Rozdělově už hlína ležela ladem dlouho. Lidé jezdili kolem prašné hromady sem a tam ve svých autech do práce a na nákupy dál do města a leckdo si jí ani nevšimnul.

V Rozdělově se nestavělo moc bytů. A přitom by je místní uvítali, protože kdo chtěl bydlet, neměl pomalu z čeho vybírat a když měl, tak na to neměl. Ani jindě po Kladně to nebylo o moc lepší.

Slovutné město mělo ve svých plánech, že by tu obchod stát mohl, veliký jako 1 fotbalového hřiště. A tak jeden obchodník začal přemýšlet, že by jí koupil a ušetřil lidem cestu za nákupy autem dál do města a na zbytku by postavil byty pro ty, co nemohli narazit na dostupný kvartýr. Nelenil a začal na tom pracovat. Chodil na úřady, za radními a mluvil a psal a mluvil a kreslil. Jenže, nějak se to nepodařilo, radní dali na hromadu hlíny stavební uzávěru a plánům byl konec. Obchodník nebyl včerejší, takže slovutné město zažaloval o ušlý zisk a – vyhrál. Pak zase přišla ta čtyřletá revoluce, radní našeho města se změnili a hledali, jak ušetřit městské kase peníze za uloženou pokutu, domluvit se na zastavění staré cihelny a ještě vyjít vstříc lidem, co jezdili pořád autem sem a tam kolem prašné hromady hlíny na nákupy do města. A nechat postavit  byty pro své občany.

Slovo dalo slovo, hledali kompromisy, kreslili a mluvili a sázeli stromy na papír, až se dohodli.

Chtělo by se říct konec dobrý, všechno dobré- ale na cihelně se zatím dál práší. V našem příběhu skončí první kapitola v příštím týdnu, kdy budou radní a zastupitelé hlasovat o tom, jestli podpoří Rozdělovské a pusttí sem obchodníka a bytové domy, nebo ne.

PS: Tenhle obchodník mezitím také stavěl veliký dům, jako v prvním příběhu. Ale stavěl ho v bývalé průmyslové zoně na Dříni, tam, kde jeho kamiony nikoho rušit nebudou.  A ještě by snad v pohádce mohla vzniknout veliká silnice, kterou by všechny povozy dalších firem mohly do průmyslové zony jezdit a ušetřit tak hluk a zplodiny lidem ve městě.

O Regulačním plánu na Vojtěšské huti

Těsně u Kladna se rozkládalo zvláštní území plné kolejí, starých průmyslových objektů a fungujících podniků. Jmenovalo se Vojtěšská huť. I když to bylo od města co by kamenem dohodil, moc lidí sem nezavítalo. Silnice zanedbané, některé pozemky prázdné. Trochu to někde připomínalo dějiště bitvy u Stalingradu, kterýžto film se zde točil.

V kříšťálové kouli viděli radní toho města, že se to tu jednou změní a bude se tu bydlet a přijede sem spousta lidí se dívat na ty zvláštní staré průmyslové objekty, které byly opravdu krásné. Proto udělali veliký Regulační plán a všechno, co viděli v té kouli, do něj nakreslili. No jo, jenže ve Vojtěšské huti bylo spoustu fungujících podniků a na jejich místech by mělo vzniknout něco jiného? Tím se radní netrápili.

Potom zase přišla už naše známá čtyřletá revoluce a radní se vystřídali.

Na Kladně nebylo od pádu velkopodniku Poldi úplně tak moc přehršel práce. Noví radní si to uvědomovali. Také věděli, že pokud chtějí někde práci udržet, musí k ní mít postavenou velikou silnici, která tu nebyla. Některé podniky chtěly stavět nové budovy a podle Regulačního plánu se jim tam ne a ne vejít. A tak se podnikatelé spojili a společně napsali dopis radním, že se Regulační plán musí změnit. Někteří se rovnou vypravili k soudu.

Radní se vylekali, pak se zase uklidnili a viděli, že na tom, co píší podnikatelé, něco pravdy je. Rozhodli se proto Regulační plan změnit tak, aby ti, co ve Vojtěšské huti pracují  , mohli pracovat dál a rozvíjet se a současně nezavřít dveře těm, co by chtěli stavět byty a podpořit krásné industriální dědictví.

Každý regulační plan je kompromisem a neměl by se dívat jen do křišťálové koule. Vlastně ty změny pokládá za nutné i bývalé vedení radnice, ale protože už radnici nevede, stejně dělá, jako by někdo destabilizoval území. Ne. Regulační plán pořád platí, jen potřebujeme tu velikou silnici, udržet a podpořit fungující podniky a nezavřít si cestu k obytné zástavbě a zachování průmyslového dědictví. A neriskovat další soudy a spory.